Evangelický kazatel, pianista, redaktor a vydavatel, spolkový pracovník Alexander Winkler se narodil před 140 lety. Téměř na 35 let spojil svůj život, práci, kulturní a sportovní aktivity s Frýdkem-Místkem.
Narodil se v tehdejší Moravské Ostravě 28. května 1886 profesorovi angličtiny, francouzštiny a češtiny na německé reálce Alexandru W. a jeho ženě Františce, roz. Slováčkové, po bratru Rudolfovi. Dvouletý chlapeček ztratil v roce 1888 maminku při tyfové epidemii. Do rodiny poté přibyl ještě bratr Karel.
V rodném městě absolvoval německé klasické gymnázium a maturoval v roce 1904. Pokračoval ve studiu teologie a částečně i filozofie na univerzitách ve Vídni, v Roztokách na pobřeží Baltického moře a v Berlíně. Státní zkoušku složil ve Vídni v roce 1909 a praktickou farářskou pak ve Skočově u Bílska v roce následujícím.
Prvním samostatným místem jeho duchovní práce se stal od září 1909 Jindřichův Hradec, v těch letech ještě kazatelská stanice sboru v Horních Dubenkách.
- července 1910 se oženil s Andělou Meinhardtovou, dcerou báňského inženýra z Moravské Ostravy, a to v Praze.
V roce 1911 změnil Alexander Winkler místo svého působení a přijal volbu za faráře v Pržně na Valašsku, kde působil 9 roků. Ve svém životopise Pohádka mého života vzpomínal mimo jiné na to, jak se rozvíjela práce s mládeží, jak se prženský sbor zapojil do budování sirotčince ve Vsetíně, či jak založil a redakčně vedl Evangelické listy, jak založil místní odbor Evangelické Matice, jak pořádal přednášky o reformační minulosti českého národa, nebo jak se v roce 1915 konaly bohoslužby k 400. výročí upálení Mistra Jana Husa.
Tady je nutné uvést událost, která v životě A. Winklera a jeho Andělky mnoho znamenala: narození dcery Anděly, a to 19. února 1913.
„I když jsem tam (= Pržně) rád přebýval a práce se dařila, i když vděčně vzpomínám na léta tam strávená uprostřed tehdá chudého, ale přičinlivého valašského lidu …, přece jen tamní práce neodpovídala plně mým snahám pro uplatnění se v širším náboženském a všenárodním měřítku“
A tak se A. Winkler navrátil do rodného kraje, a to do Frýdku. Na konci 1. světové války „…jsem tu rozšířil hodně mé Evangelické hlasy, stmeloval české členy evang. sboru, kteří v něm neslyšeli jediného českého slova, zařídil občasné české bohoslužby v soukromém bytě. Po této průkopnické práci, kterou jsem řídil ještě z Pržna, došlo hned po našem osvobození k organizování českobratrského sboru evangelického ve Frýdku, jenž uskutečněn 14.12.1919 … v počtu téměř 500 osob…“ V červnu 1920 byl zvolen prvním frýdeckým farářem, v prosinci toho roku se přistěhoval do Frýdku. Faru obýval německý evangelický kazatel, proto Winklerovi bydleli v domě na Masarykově náměstí.
V neděli 9. ledna 1921 se konala instalace. Tu vedl Gustav Winkler ze Vsetína, poté instalovaný Alexander Winkler kázal na text z Lukášova evangelia, kapitoly 12, verš 49: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal“. Můj úkol jsem načrtl slovy: Zapáliti s pomocí Nejvyššího a všech bratří a sester dobré vůle oheň pravé lásky, jež by nás učinila čistými a věrnými před Bohem i lidmi“.
Ve Frýdku se manželům Winklerovým narodilo druhé dítě, syn Alexander, a to v roce 1922
Po svém příchodu do Frýdku začal Alexandr Winkler psát sborovou kroniku. V prvních zápisech shrnuje nelehkou práci v rodícím se sboru, např.
- bohoslužby se konají v soukromí nebo v místnosti ve škole Pod Sovou a v kostele jen 2x-3x měsíčně a ještě za poplatek za spoluužívání
- zakládání-postupné-kazatelských stanic ve Sviadnově, Bašce, Palkovicích, Raškovicích
- ustavení dobročinného sdružení sester „Marta“ a jeho činnost
- ustavení sdružení mládeže a jich setkávání
- ustavení Nedělní školy
V zápisech zaznamenával nejen „radosti a starosti“ sborového života, ale třeba, že
- už v roce 1921 se uskutečnila 1. konfirmace 22 dětí. A k tomu třeba uvést, že konfirmace se konala každý rok nevyjímaje roky válečné.
- v roce 1922 byl vysloven požadavek, aby farář místo „tabulek“ nosil na taláru červený kalich
- k roku 1925 zase zapsal, že sborovým shromážděním byl přijat bohoslužebný řád s tím, že zůstala zpívaná liturgie, při církevních akcích měl být farář čelem k lidu; bylo rozhodnuto, že po hlavní modlitbě se zpíval husitský otčenáš a zaveden byl introit faráře s biblickým veršem
- v roce 1927 vyzvedl AW událost, že byl v Bašce zakoupen pozemek, na kterém byl nakonec vybudován tolik žádaný Husův dům. Ten byl slavnostně otevřen 8. září 1929. Byla to tehdy velká sláva.
- v roce 1931 se k 150. výročí Tolerančního patentu na den přesně-11.10-konala toleranční slavnost a po bohoslužbách pak byla „přednáška s pěveckými sbory ve škole“
- v roce 1936 bylo zase odsouhlaseno, že farář může nosit tabulky
- v květnu 1947 byla odhalena „v předsíni chrámové“ pamětní deska 12 bratřím a 1 sestře umučeným za 2.světové války, autorem byl ak. soch. Miroslav Kužel
- v květnu 1951 se při bohoslužbách vzpomínalo na 40. výročí položení základního kamene kostela
Po 2. světové válce čekalo na frýdecký sbor a jeho faráře – jak lze vyčíst ze zápisů v Kronice sboru – hodně renovačních a stavebních činností, které souvisely jak s nově převzatým kostelem, např. oprava věže a položení nové střešní krytiny z pozinkovaného plechu, oprava varhan, zavedení elektrického osvětlení, tak s renovací stávající fary na Jeronýmově ulici. Sbor se musel vyrovnat se značným odchodem svých členů, že např. byla zrušena kazatelská stanice v Palkovicích, místo Půlnoční bohoslužby dostala přednost Jitřní bohoslužba, došlo k úpravě slibů konfirmandů, místo sdružení Marta se ustavila Křesťanská služba, byly zahájeny Biblické hodiny.
Alexander Winkler ve svých zápisech nezapomínal na bratry a sestry, kteří mu pomáhali při práci ve sboru- ať to byli bohoslovci: Čeněk Šimonovský – rodák z Bašky, Jaromír Jašek, Otakar Roubic, Tomáš Holeček, Bedřich Šurman, nebo členové staršovstva v čele s dlouholetými kurátory- Adamem Pindorem (1920-1922/1924/ ), prof. Josefem Filipim (1924-1933) a Janem Kubalákem (1934-1954), vyzdvihoval křesťanskou službu mnohých sester z Marty, vážil si pomoci dlouholetého varhaníka a dirigenta pěveckého sboru Albína Lehára. Po celou dobu svého frýdeckého farářování A. Winkler administroval sbor v tehdejších Starých Hamrech (od 1922). V Pohádce také vzpomínal na práci mezi evangelíky na Těšínsku. V Třanovicích se zasloužil o založení kazatelské stanice, vyučoval zde, kázal i v „místním nářečí“. Spolupracoval s místními při založení sboru v Českém Těšíně v roce 1921, který poté převzal farář Jan Geryk. A. Winkler narážel i na nepochopení až odmítání, musel řešit i národnostní problémy.
Po skončení 2.světové války byl díky znalosti poměrů a situace na Těšínsku jmenován Slezskou národní radou (prozatímním orgánem státní moci) 18. května 1945 administrátorem těšínských sborů a. v. ve funkci seniora, objížděl těšínské sbory a dosazoval české faráře. Polští duchovní sice byli zprvu ochotni projednávat s A. Winklerem situace ve sborech, ale nakonec dosáhli odvolání AW z funkce už koncem července 1945.
V roce 1954 bylo Alexandru Winklerovi 68 let a rozhodl se „odejít do výslužby“.
Ve své Pohádce se zamýšlel nad tím, v čem „vězelo“ tajemství jeho náboženských úspěchů: „Nebyl jsem oslňujícím řečníkem, ale za to lidovým, vyhýbaje se zásadně cizím slovům. Mluvil jsem vždy po náležité přípravě zpaměti, neboť bezprostřední styk očima mezi mnou a posluchači jsem považoval za velmi důležitý a vedl určitě k větší pozornosti. Pak jsem mluvil pomalu, zřetelně, jasně bez pathosu a bez pomocné gestikulace. Svěřený lid jsem vedl k tomu, aby bojoval vnitřně ten velký boj víry a snažil se všemožně přinášeti ovoce ducha, které označuje apoštol Pavel v Gal 5,2 moderním překladu Žilkově jako: láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost dobrota, věrnost, mírnost, zdrženlivost…“
Vyrůstal v prostředí, kde se hudba nejen poslouchala, ale kde se i aktivně provozovala. Prvním učitelem byl otec, dobrý klavírista a varhaník, poté pokračoval soukromě, „byl uveden do tajů varhanní hudby“. Ve své Pohádce života A. Winkler vzpomínal na koncerty, které se svými bývalými spolužáky absolvoval v letech 1904 a 1905, když jeho otec organizoval v Čechách a na Moravě hudební vystoupení ve prospěch Matice ostravské.
Kromě hraní na klavír a varhany se věnoval také zpěvu. A právě ve svém frýdeckém působišti si této činnosti „užil v hojné míře“. Vzpomínal, jak jím založený a vedený pěvecký kostelní sbor vystupoval při slavnostnějších bohoslužbách v kostele, při sborových besídkách ve Frýdku, Místku a dalších kazatelských stanicích, ale sbor vystupoval třeba také v Komorní Lhotce, Českém Těšíně nebo v Ostravě. Sám byl ještě členem hudebně pěveckého odboru frýdecké Občanské besedy.
Jak Alexander Winkler píše ve své Pohádce, propagoval spojení českých evangelíků a. v. (=augšpurského vyznání) a h. v. (=helvétského vyznání) ve snaze o vytvoření české národní církve, všímal si nábožensko-národnostních poměrů na Ostravsku a Těšínsku. Na kritiku ze strany konzervativců i „pokrokovců“ odpovídal: „Mně šlo právě o tříbení názorů. Hlasy se staly tribunou pro všechny míněné názory a nápady, v nichž se měl vykrystalisovati ten vpravdě nejlepší.“
A tak se stal redaktorem, hlavním přispěvovatelem a vydavatelem evangelických novin, a to Evangelických listů-měsíčníku-už v roce 1913 v Pržně. Od 1. ledna 1918 se listy pod názvem Českobratrské – jejich redakce byla v prosinci t. r. přenesena do Ostravy – staly týdeníkem. Vzápětí se od 1. ledna 1920 stal místem vydávání Frýdek. A. Winkler koncem roku 1928 dobrovolně ukončil vydávání Českobratrských listů, jednak z důvodů nárůstu práce v mateřském sboru a jednak nechtěl tříštit zájem mezi odběrateli vydáváním dalšího církevního tisku, ale chtěl spíše soustředit jejich pozornost na jeden centrální časopis, kterým byl Český bratr.
Alexander Winkler ještě v letech 1923-1924 vydával ve Frýdku Věstník českých bratří-evangelíků na Těšínsku s titulem Slezský evangelík: byl to měsíčník s výchovně náboženským obsahem.
Vydal také několik prací: v roce 1919 to byl spisek „Za českou národní církev“, u něhož uvádí, že „vznikl z náhlé potřeby v přestupovém hnutí na Frýdecko-Místecku a Ostravsku, kde jsem konal nábožensko-historické přednášky za veliké účasti lidu“. Jedná se o soubor přednášek; k roku 1924 se váže spisek „K stavbě Husova domu ve Frýdku“, který zahrnuje příspěvek učitele Ludi Černocha z Janovic-Bystrého a jeho samotného; z roku 1962 je jeho dizertace „Z reformační minulosti a přítomnosti města Ostravy se širší oblastí“ - soubor studií o reformaci a jejím šíření v Čechách, na Moravě a Těšínském Slezsku.
Winkler se věnoval přednáškové činnosti. Přednášel o významných dějinných událostech spjatých s českými evangelíky a osobnostech jako byl J. Hus, J. Žižka, o představitelích Sokolstva, přednášel i třeba pro hasičský spolek ve Frýdku.
Alexander Winkler byl od dětství veden ke sportu a sportovcem zůstal celý život. Lze říci, že byl všestranný, věnoval se fotbalu, házené, plavání, v zimě bruslení a lyžování, a pak zase rád zasedl k šachovnici. Ve své Pohádce psal, že v Jindřichově Hradci se s manželkou věnoval veslování a plavání, a také turistice, v Pržně plaval v Bečvě, hrál kuželky, turistiku provozoval celoročně. A ve Frýdku rozvinul svoji zálibu ve sportování „s velkou vervou“, ač už z aktivního sportovce přecházel do pozice „funkcionářské“. Byl jedním ze zakládajících členů SK Ostravica Frýdek a byl zvolen předsedou. Propagoval sportování jako životní styl.
- Winkler se v Pohádce vrátil také ke své odbojové činnosti-vedl jí stylem, který mu byl blízký, a to slovem- „pravda zvítězí nad lží, světlo nad tmou, radost nad bolestí, vítězný mír nad zběsilou válkou“. Pomáhal radou, materiálně i finančně.
Počátkem června 1955 se A. W. odstěhoval do Ostravy. Ve své duchovenské činnosti nezahálel: sloužil v Ostravě, byl zván do okolních sborů-Vítkovic, Bašky nebo Starých Hamer, ale i Frýdku-Místku, Bohumína či Vsetína. Při důchodě pracoval, a to rok a půl jako administrativní síla tehdejšího národního podniku Kniha ve Vítkovicích. Pokračoval ve své přednáškové činnosti.
Alexander Winkler žil skoro ještě čtvrtstoletí v Ostravě. V červenci 1960 oslavil se svou ženou diamantovou svatbu. Z života vezdejšího byl zavolán 22. ledna 1979. V rodině se traduje, že chtěl, aby jeho popel byl rozptýlen z letadla po Beskydech. To ovšem za tehdejší politické situace nepřicházelo v úvahu, tak byl jeho popel uložen ve vsypové loučce na hřbitově u dřevěného kostela sv. Prokopa a Barbory v Kunčicích pod Ondřejníkem.
Když v roce 1936 slavil Alexander Winkler padesáté narozeniny, v místním tisku na 1. straně byl uveřejněn článek, který mimo jiné uváděl „Pan farář je osobnost v celém okolí vážená a oblíbená … je osobností sympatickou a milou“.
V roce 1954 byla faráři Winklerovi vděčnými farníky „za jeho plodnou práci“ odhalena pamětní deska v Husově domě v Bašce a visí tam pořád.
Při 25. výročí úmrtí faráře A. Winklera zazněla i taková slova: „Nemohu zapomenout na hodiny faráře Alexandra Winklera, který nám …vštěpoval základy duchovního a národního cítění“.
Zpracovala PhDr. Kateřina Janásová